Blíží se konečně konec války na Ukrajině?

Když jsem před více než rokem psal svou analýzu bezpečnostní situace v Evropě (k přečtení zde), konec války na Ukrajině se zdál být v nedohlednu. V těchto dnech mám však poprvé pocit, že se začínáme blížit nějakému rozuzlení, jež by navíc nemuselo být pro Ukrajinu tragické. Mých pár postřehů najdete níže.

Na úvod si dejme na stůl fakta. Podle Institutu pro studium války (ISW) získali ruští agresoři za měsíc červen asi 30km² ukrajinského území. Jejich měsíční ztráty se pohybují kolem 30 tisíc mužů, zaplatili tedy tisíci vojáky za každý získaný kilometr. V předcházejících měsících byl dokonce mimořádný trend, kdy větší územní zisky měli ukrajinští obránci. Lze tedy konstatovat, že ruská jarní ofenziva se v roce 2026 zhroutila, postup na frontě je minimální, a navíc vykoupený brutálním počtem obětí. Tento stav je do značné míry ovlivněn efektivní produkcí a nasazením ukrajinských bezpilotních letounů, kterým se daří vyvažovat nepoměr lidských sil na bojišti. Zároveň je třeba zmínit, že ačkoliv se Rusku doposud dařilo doplňovat své vysoké ztráty, aktuální trend je opět výhodnější pro obránce. Jednoduše řečeno, ruské ztráty jsou příliš vysoké a počet dobrovolných žoldáků klesá. Ruská převaha tak nemusí mít dlouho trvání, pokud nebude přijato radikální opatření v podobě mobilizace.

Ukrajinské vzdušné kapacity však sehrávají významnou roli i v týlu nepřítele, možná ještě důležitější než na samotném bojišti. V posledních týdnech a měsících si nešlo nevšimnout celé řady velmi úspěšných zásahů ruských rafinérií, továren a skladišť. Zatímco ruští agresoři zabijí civilisty, Ukrajincům se podařilo vytvořit dostatečný tlak na to, aby byla citelně zasažena i centrální ruská ekonomika. Problémy s nedostatkem pohonných hmot veřejně přiznal i prezident Putin, přičemž dlouhodobý rozsáhlý výpadek by reálně pohl dál poškozovat ekonomický chod země, který je již nyní reálně podlomený roky působení sankcí a závislý na obchodní libovůli Číny.

Jistě lze namítnout, že predikce imploze ruské ekonomiky vidíme v médiích od vypuknutí války, přičemž je nesporně pravda, že sankce se ukázaly být v krátkodobém horizontu mnohem méně účinné, než se čekalo, zatímco ruská ekonomiky prokázala nečekanou míru odolnosti. Tento úspěch byl obecně přisuzován mj. centrální bankéřce E. Nabiulině, jež nicméně na začátku června "zmizela", přičemž se spekuluje o omezení jejího vlivu na chod válečné ekonomiky. To by v praxi mohlo znamenat rychlejší roztočení inflační spirály, opět v neprospěch stability ruského státu.

Mobilizace nebo přítel Lukašenko?

Stav je tedy takový, že ruská armáda objektivně není schopna výrazněji postupovat, zároveň je však potřeba si přiznat, že ani Ukrajina nemá sílu útočníky vytlačit. Stále se tedy nezdá být reálné, že by v brzké době došlo ve k osvobození celého obsazeného území. Místo opotřebovávací války, v níž měli Rusové před pár lety navrch, však nyní, zdá se, útočníkům začíná závod s časem, s postupně rostoucími problémy doma. Zvrat na bojišti by mohlo teoreticky přinést zapojení Běloruska do války, případně  vyhlášení plošné mobilizace v Rusku, které se kremelský režim dlouho chtěl vyhnout.

Přímé zapojení Běloruska do války nevidím jako realistické. Kreml se o to snaží od začátku konfliktu, ale Lukašenkovi se do toho očividně nechce. Jeho podpora Putinově válce je velmi vlažná, přičemž si nejspíše uvědomuje, že jeho občané jsou zapojení do války ještě méně nakloněni, než Rusové plošné mobilizaci. O té se naopak nyní hovoří čím dál více, přičemž má být údajně plánována na konec září, po konání parlamentních voleb. Pokud by tento scénář skutečně nastal, mohl by to být pro Ukrajinu problém, ale reálně by to mohlo i uspíšit ruský ekonomický kolaps. Odvedení (a případný útěk) další pracovní síly by průmyslu jistě neprospěl, přičemž efektivita narychlo vycvičených branců by výrazně závisela na ukrajinských dronových kapacitách, tedy v konečném důsledku by mohla být nižší, než si Kreml asi slibuje. Ukrajina se navíc stále těší široké západní podpoře, momentálně i v případě značně nespolehlivého Bílého domu, tudíž je velká šance, že by i výrazně zvýšený nápor mohla aspoň nějakou dobu ustát.

Jak to tedy skončí?

To je otázka za milion. Mírové rozhovory momentálně stojí, přičemž je třeba si říci, že Rusko nikdy nemělo reálný zájem je seriózně vést. Jejich neustálé lpění na maximalistických požadavcích svědčilo o tom, že se jedná o divadlo pro svět (zejména USA), ovšem z ruské strany nešlo o reálný zájem se dohodnout. Je otázka, do jaké míry bylo na vině to, že Putin od svých podřízených nejspíše nedostává zcela přesné informace o stavu na bojišti, tudíž může žít v domnění, že situace je lepší než reálně je, ačkoliv pokud se chystá plošná mobilizace, pak alespoň o dílčích problémech vědět musí. Zároveň platí, že Putin vsadil na svou válku příliš mnoho a získal příliš málo. Pokud se mu po ukončení války nepodaří doma vysvětlit, kvůli čemu zničil ruskou ekonomiku a proč nechal zemřít více než milion vojáků, mohlo by to pro něj znamenat existenční problém.

V takovém výhledu se zdá být nejhorší možnou variantou situace, kdy se Putin pokusí doručit svým podporovatelům nějaký náhradní cíl, přičemž se dlouhodobě hovoří o možném útoku na Pobaltí. Ačkoliv se vedou spory o to, zda je Rusko schopno takovou akci realizovat, vzhledem k malé rozloze potenciální kořisti nelze předem vyloučit, že by takový útok mohl být úspěšný. Do značné míry bude záviset na schopnosti NATO a EU Rusko odstrašit, přičemž geopoliticky nejhorší výsledek, který by byl prakticky vítězstvím Ruska, by spočíval v neschopnosti efektivní kolektivní reakce, jež by nejspíše předznamenala zánik NATO.

Zároveň je třeba si říci, že ruský režim se zatím zdá být stabilní, rozhodně nelze čekat změnu takříkajic zdola. Putin za roky své diktatury vytvořil prakticky totalitární stát, kde je obyvatelstvo značně kontrolováno, nepokoje jsou rychle a efektivně potlačovány. Existuje řada represivních složek, které se hlídají navzájem, přičemž Putin ze svého okolí rychle odstraňuje ty, kdo projeví byť jen drobný náznak nesouhlasu s válkou, což byl nejspíše případ i Putinova kdysi blízkého spolupracovníka Sergeje Ivanova.

To neznamená, že by občamé Ruska nebyli nespokojení, ačkoliv pořád platí, že organická podpora režimu se jeví být značně vysoká. Trend je nicméně klesající, přičemž zhoršování životních podmínek, nárůst represí, a samozřejmě i zmíněná mobilizace mohou tento vývoj urychlit. Potlačení tohoto typu odporu je však pro současný kremelský režim v podstatě bezproblémové. Nespokojenost možná roste i mezi oligarchy, kteří asi nejvíce doplácí na úpadek ruské ekonomiky, ovšem ani tato skupina nemá dostatečné páky změnu politického kurzu, ty leží v rukou tzv. siloviků, tedy elity bezpečnostního aparátu státu.

Prakticky jediná složka ruského státu, která se nyní zdá být po kapacitní stránce schopna provést zásadní změnu režimu je zpravodajská služba FSB, ovšem ta se zároveň jeví jako stále loajální Putinovi, který nad ní drží ochranou ruku a zaručuje jí mimořádné postavení v ruském bezpečnostním aparátu. Je však potřeba si říct, že FSB je zároveň ta, která potenciálně dokáže zkonsolidovat a konzervovat současný režim i bez Putina, tudíž taková změna by z hlediska geopolitiky nejspíše neznamenala výraznější obrat k lepšímu. Možná by přispěla k ukončení současné války na Ukrajině, povaha Ruska by se však v dlouhodobém horizontu nezměnila a jednalo by se i nadále o hrozbu pro západní svět, a to včetně přetrevávajícího hybridního  působení.

Další variantou je smrt Vladimira Putina, která by nejspíše odstartovala velmi chaotický boj o moc, prakticky ruskou hru o trůny. Pokud by v takovém případě nedošlo k rychlé konsolidaci moci jednou ze silových složek (nejspíše FSB), což by dále znamenalo scénář naznačený výše, mohlo by dojít k vleklému vnitřnímu kolapsu, u kterého nelze vyloučit ani občanskou válku a vytvoření nových menších státních útvarů, vedených lokálními warlordy. Jakkoliv je takový scénař možná znepokojivý zejména kvůli přítomnosti jaderného arzenálu, zároveň se jedná o variantu, která by ve výsledku mohla vést k rozložení ruského aktéra jako globálního geopolitického hráče.

Je však třeba mít na paměti, že ani opticky lepší výsledek - nástup rádoby liberálního politika, jakým byl třeba Navalnyj, nemusí být v dlouhodobém horizontu ideální. Ruské imperialistické uvažování je hluboce zakořeněné, aktuálně podporované agresivní státní propagandou a militarizací společnosti. Lze si sice představit v čele Ruska pragmatika, který bude vystupovat vůči západu vstřícně, což ostatně dělal na začátku své politické kariéry i Putin, ovšem pokud se Západ nechá oklamat a pomůže Rusku znovu na nohy, aniž by si zajistil dostatečné bezpečnostní záruky, nebude možné vyloučit, že se situace nebude za pár (desítek) let opakovat.

Bohužel potenciálně ideální výsledek, v němž by byl ruský totalitarismus svržen zvenčí, došlo by ekvivalentu Norimberského tribunálu,  k dočasné nucené správě a demilitarizaci země, se zdá být nereálný, a to zejména kvůli výše zmíněnému jadernému arzenálu, proto lze jen těžko předpokládat, že Rusko přestane být pro Západ hrozbou, a to i v případě ukončení války na Ukrajině.

Proč si tedy myslím, že je konec nadohled?

Předně je třeba říci, že si nemyslím, že je konec války na Ukrajině blízko. To co říkám je, že poprvé od vypuknutí války vidíme sled událostí, které naznačují trajektorii vedoucí k ruskému pádu. K pádu, který by vynutil zastavení bojů i bez přijetí mírové smlouvy, o kterou Rusko nestojí. Jak dlouho tento pád ještě bude trvat je nejisté, avšak poprvé lze racionálně tvrdit, že jde o proces, který je extrémně nepravděpodobné zvrátit směrem k něčemu, co by šlo nazvat ruským válečným vítězstvím. Svou roli v tom hraje i Západ, který nesmí polevit v sankcích a podpoře Ukrajiny. Navzdory tvrzení kremelské propagandy oboje funguje.

Nelze popřít, že Kreml má problém svou válku vést, a zároveň začíná mít viditelný problém dlouhodobě udržet ekonomický chod vlastní země. Podpora obyvatelstva vůči režimu klesá, a ačkoliv nelze vzhledem k represím předpokládat úspěch lidové vzpoury, lze čekat další zrychlování problémů, které nemohou nechat chladnými ani střízlivěji uvažující představitele státu. Jejich loajalita současnému diktátorovi tak nemusí být bezbřehá, naopak lze předpokládat erozi oddanosti i v těch doposud nejspolehlivějších strukturách.

Rusko se tak dostává do bodu, kdy bude čelit buď ekonomickému kolapsu nebo více či méně dobrovolné reorganizaci vedení země. V obou případech by tak mohlo dojít ke konci invaze na Ukrajinu, ačkoliv nyní lze jen těžko předjímat, jak bude v dlouhodobém horizontu vypadat post-putinovské Rusko, a zda se tím ze strategického hlediska zlepší bezpečnost Západu, zejména tedy Evropy. Západ každopádně nesmí skočit naletět prvnímu, kdo se bude tvářit, že je Vladimir Putin s lidskou tváří.