Celostátní referendum jako potenciální hrozba pro svobodu jednotlivce

Česká vláda se nebezpečně přiblížila přijetí celostátního referenda, které je prioritou minimálně pro část koalice. Jen malou útěchou je, že maximalistická verze tohoto nápadu byla osekána, neboť jde o nápad principiálně špatný. Zvláště pak v dnešní době není řešením politických problémů větší demokratizace, ale větší liberalizace. Více v komentáři níže. 

Bývaly doby, kdy jsem věřil tomu, že více přímé demokracie (nikoliv však v pojetí politických projektů Tomia Okamury) je krok správným směrem, že větší občanská participace a demokratizace je férová, tudíž žádoucí. Postupem času jsem však dospěl k přesvědčení, že takový proces je nejen potenciálně nebezpečný, ale především je v jádru morálně neospravedlnitelný a reálně jde proti férovosti, zejména pak ale proti svobodě, jež je pro mě jednou z nejdůležitějších hodnot a nezbytnou podmínkou pro morální život člověka, který chce rozhodovat o vlastním životě a nést odpovědnost za svá rozhodnutí.

Tehdy i dnes jsem přesvědčen, že člověk dokáže racionálně uvažovat a pracovat s fakty. Nevěřím však již ve falešnou modlu kolektivního blaha a v představu, že člověk má morální povinnost podřizovat své vlastní zájmy zájmům ostatních či jakémusi abstraktnímu společenskému dobru. Tím neříkám, že lidé nemají spolupracovat. Odmítám však představu, že by mohl existovat nějaký nadřazený kolektivní zájem, který by ospravedlňoval upřednostnění většiny před právy jednotlivce.

Zároveň jsem došel k přesvědčení, že demokratické rozhodnutí většiny není automaticky rozhodnutím správným či dobrým. Pokud se většina shodne na morální přípustnosti vraždy, znamená to, že je vražda objektivně morální? Nikoliv. Znamená to pouze to, že zvítězil názor většiny.

A zde přichází zásadní problém s celostátním referendem a přímou demokracií obecně. Ne nutně to, že by lidé jednali iracionálně, ačkoliv nelze pominout, že politická debata se za poslední roky posunula od věcných argumentů k bulvárnímu obsahu, který se dokáže virálně šířit algoritmy sociálních sítí, což rozhodně neulehčuje možnost přehledné a racionální celospolečenské debaty o komplikovaných politických otázkách. I v případě těch nejjednodušších otázek diskutovaných v ideálním prostředí zůstává zásadnější problém, který předčí všechny tyto dílčí nedostatky. Nechme proto nyní stranou jinak nezanedbatelné riziko, že se většina může jednoduše mýlit.

Máme rozšiřovat vládu většiny nad menšinou? Nezapomeňme přitom, že tou nejmenší menšinou ve státě je jednotlivec. Samotné většinové rozhodnutí nemůže být zdrojem legitimity pro rozšiřování pravomocí státu na úkor práv jednotlivce. Zde však vidím právě hrozbu toho, že se ve jménu lidu otevřou stavidla a začne ještě více bobtnat již tak přebujelý stát se svým socialistickým přerozdělováním a regulacemi. Demokratické rozhodování není v principu špatné, ale musí mít své hranice. Principiálně špatné je jeho posilování na úkor svobody jednotlivce.

Celá řada problémů dnešní doby souvisí dle mého s rozsahem sociálního státu a jeho zásahy do tržní svobody a svobod jednotlivce. Například oligarchizace průmyslu může být důsledkem státních dotací a intervencí, některé negativní dopady migrace mohou zase být umocňovány přílišnou štědrostí sociálního systému. Někde pak vidíme navíc posilování autoritářského principu, což situaci jen dále zhoršuje, ale ani demokratizace v tomto ohledu nemusí přinést řešení. Naopak hrozí, že posílí tyto kolektivistické tendence.

Správnou odpovědí je dle mého liberalizace. Zmenšení státu, deregulace, snížení přerozdělování a posílení svobod každého jednoho člena společnosti tak, aby mohl usilovat o své štěstí, ale nemohl přitom omezovat ostatní. Jsem však přesvědčen, že demokratizace ve smyslu posilování kolektivní přímé demokracie jde přímo proti tomuto principu a může vést v budoucnu k tomu, že se rozhodnutí většiny stane argumentem pro omezování svobody jednotlivců.